Ty opouštíš mne, dítě,
jak zlata muška rákosové sítě,
jež spjalo jíní; –
když pestré sny mé jako zmrzlé květy
v modravém stuhly ledu,
když pochoval jsem luzné rajské světy,
ty nemáš pro mne hledu!
když mraky šedé myšlénky mé stíní –
ty prcháš nyní!
Ty opouštíš mne jako ptáče zpěvné
zlomenou haluz, chvějící se tiše,
když boží kletba nenadále
žeřavým bleskem černé písmo píše
do duše kmene vydoutnalé,
a nemáš slzy pro mé čelo hněvné
a smutné neskonale!