Tvůj život celý – píseň byla tklivá
a měkká jak zpěv slavíka,
Tys žitím přešla jako vlnka snivá
jež olšinami uniká;
rozkvetlas tiše něhou usměvavou
v snů našich sladkém úkrytu –
co vzpomínek mi smutnou táhne hlavou,
tolik v nich vůně, blankytu.
Tvé žití luznou bylo jenom básní,
touž, kterou vesna zářivá
v čarovném sadě v šumných větvic třásni
nejkrašší květ svůj odívá.
Nad rovem Tvým tam v jarních kvítků vnadě
hrdlička sladce rokotá,
Ty neslyšíš jí – ve hrobovém chladě
sníš dál svou báseň života!
Nuž spi tam sladce v zemi posvěcené,
v té vděkůplné jihočeské zemi,
nechť nad Tebou se věčný blankyt klene
a pták jen bloudí lípy haluzemi.
Umdlévám hořem... Jak na květném stonku
na skráni mojí motýl smutku sedá,
mé srdce pusto – mládí moje v sklonku
svou poesii – Tebe – marně – hledá.