V okénku svlačec blankytný
ve zvonce rozkvítá
a kolem hlavy vězňovy
síť hebkou uplítá.
Na mříži kvítím vroubenou
se sklání žhavá skráň
a oko sinou zelení
se plíží v němou pláň.
V poušť mrtvou, v pusté nádvoří,
v směsici kamení,
z níž echo, stráží líný krok,
zaléhá v sklepení.
Usíná ohlas... Líce plá
červánků korály,
tu na rtech vzdechů ševely
se v píseň rozhřály:
„Komonstvo jeho klusalo
v praporů stínech ulicí
a kolem národ hymny pěl
v čarovných krojů směsici.
Z omšených věží zvučely
v hold steré zvonů jazyky
a hudby hřměly na pozdrav:
„Hossanah! césar veliký!“
Tvůj brokát, jasný císaři,
ve hrobce spráchniví,
na hnízdo ptáčku svije se
vlas hlavy šedivý.
Koruna tvoje z pozlátka
jen hnátům vévodí –
tvou lebku rolník vyorav
do pole zahodí.
Jen kapka vody deštivé
ji naplní, ji ovlaží,
to rosa z pláče národa
v žalářů zápraží!“
Umlkla píseň – ticho kol,
směsice kamení,
okénkem echo, stráží krok,
zaléhá v sklepení.