Samoten bloudím silnicí
topolů zpustlou alejí
a z rozplakaných haluzí
podivné dumy šumějí.
Ve obemšenou kmene hruď
je lidské srdce vyryto,
zimavou plísní k neznání
do kola kolem přikryto.
A starý topol zadumán
třaslavou klestí šelestí,
a lístků mladá družina
naslouchá jeho pověsti.
Choulí se k sobě blíž a blíž
ti lístečkové zvědaví,
já na kmen ucho přikládám,
slyším, že o mně vypráví.
Jen ustaň, starý brachu můj,
sic uvěřím sám bájím tvým,
že je to vlastní srdce mé,
co kryješ mechem mrazivým.