Po tobě dlouho, čarovábný kraji, jsem v dáli toužil rozteskněn, tvůj obraz lepý, v luzných zjevů taji na víčka klad’ mně mihotavý sen;
při každém kroku, v každém oka kmitu mně plápolala v blankytavém svitu tvé něhy švarná vidina: ji obrážela v tisícerém třpytu
zvlněná duše hladina a dumy sladké kouzla čaromocí mně tihly z nitra zátiší, jak skřítků roje v pohádkové noci
zakletých zámků ze skrýší. Na bludnou pouť jsem vyšel osamělý, neznámý básník severu – slovinské vlasti náhle rozestřely
přede mnou bájnou nádheru; když pobratimou půdu rty mé sprahlé líbaly v žhavém rozchvění, tu v bouřných prsou pocítil jsem náhle
nejsladších písní vlnění. Styrii smavou proletl jsem v chvatu, tu švarnou zemi zelenou, již Dráva v slunném, smaragdovém šatu
probíhá vlnou šílenou, kde révy kadeř všude rozplítají, kde každou skálu rozvaliny vroubí a v každé sluji, v každém stinném doubí
tisíce víl se zlatovlasých tají, jež sirén hlasem sladce zvou poutníka v hebkou náruč svou. Pak ve Gorenska zasmušilé stráně
se krok můj šinul nesměle, kde divá Sáva s Karavanek stráně se řítí v rokle setmělé; kde ze Triglavu do údolí hřmějí
nebeských varhan píšťaly a Bledské pleso v modrých vlnek reji se vrývá šedé do skály, hýčkajíc v klíně robě roztomilé,
ostrůvek tichý, v jehož vížce bílé „zvonečku přání“ čarozpěv dme snivou touhou srdce děv. Dál „rájem kraňským“ ode chýže k chýži
ku žírné spěl jsem rovině, kde Aemona se starodávná shlíží v Ljubljany lesklé hladině. A na Notransku bílé Krasu skály
bludnému chodci tvrdé lůžko stlaly pod clonou orlích perutí; předobrá víla tajemné té země jen růžným prstem pokynula jemně
a v jednom oka mihnutí se nitro skály čarným stalo hradem s hostinných síní nekonečným řadem. U konce pouť má – ještě plné něhy
Adrie modré zahledl jsem břehy jak tažné ptáče v přeletu: tak svůdnou byla čarovná ta tůně ve sterých barev rozkvětu,
tak plna zpěvu, šveholu a vůně, že navždy rád bych v kyprém jejím lůně byl složil hlavu zemdlenou. „Addio!“ navždy pěvci s bohem daly
Duina rumy, bělošedé skály nad moře plání zelenou. Kam zmizely mi čarovné ty zjevy? Proč moře šumy, jezer ztichly zpěvy?
Kde reje švarných Slovinek, jichž zraky takou něhu v duši vanou, že jako hvězdy dosud vstříc mi planou mlhavou clonou vzpomínek...?
Kde lid ten bodrý, který v pláči, vzlyku ty kraje plné veleby až dosud skrápí slzou nevolníků? – ten lid, jejž v dáli k zoufalému boji
sám silni v lásky nekonečném zdroji, ty mocný bože na nebi! Zmizelo vše mi v upomínek šeru; neznámý v dáli básník od severu
o ruku vzpírám hlavu zadumanou a v duši mojí sladcí snové tanou.
Cookies on Poetry Cove