Stůj, noho! – v bujném pozastav se kroku, tu stánek boha – místo nejsvětější, zde hasne jiskra, kterou nítí v oku vír vášně kalné; zde vždy ukonejší
se burný ruch tvé hrudi rozervané, neklidný synu malinké té hrudy, jež chlubně rájem pozemským tvým sluje, ač stvořena jen pro lítost a trudy,
ač troskou jen je, škvárem jiskry plané, odprysklé z věčné kovadliny boha, z níž vesmír hvězd svých třpytný řetěz kuje! Capella santa – „v světě široširém
nad kostelík ten světějšího není,“ tak psáno tady bledém na kameni, po němž kdys Krista šinula se noha, když na smrt kráčel věčné lásky smírem.
Nad tabernáklem v rudém baldachýně podivný obraz v mystickém tu taji od věků dřímá, v ploše jeho tmavé, jak světélko ve smutném hlubin klíně,
paprsky lampy věčné mihotají. To Mistra líce vlídné, usmívavé, jež v plátno vdechl blahověstec Páně, to něhyplné, svaté Jeho skráně,
věnčené dlouhým kadeřavým vlasem: to Lukášova štětce dílo švarné, ováté nebes duhobarvým jasem! Je vnesla sem kdys ruka lepotvárná
cařice slavné, kněžky od východu, když v smaragdovém Helespontu brodu jitřenkou spásy, šeřily se jemně svatého kříže bohumilé rysy.
Sen tehdá snila divný, tajeplný v svém domě zlatém, sladce pod cyprysy, co zatím hudbou přitlumenou temně jí Pontu šumné přihrávaly vlny.
Jak Jakobu, jenž v hluché, pískné stepi na kámen složil unavené skráně, jí objevil se obraz čarolepý, jas nekonečné, třpytné nebes báně,
zkad andělé ve vírném, šumném kolu k Heleně spící sestoupali dolů – – Pak na své hybké perutě ji vzali a chvatem spěli s ní v kraj předaleký,
v tu zemi divnou, kde ve stínu palem, jak přelud těkal drahné, drahné věky duch člověčenstva zmítán Kaina žalem, nad smrtí toho, jejž tajemně zvaly
proroků dávných šeré blahověsti Člověka synem z čisté Panny klína, ač bujarou byl, svěží ratolestí z Jehovy kmene boha Hospodina!
Na Kalvarie zasmušilé stráni andělů, zástup v plachém letu stanul a v pokyn jeho mžikem z nenadání vrcholek hory bleskným žárem vzplanul.
Pod svadlým trsem vyhořalé trávy se otevřelo lůno země sprahlé a v něm tré křížův obrys mihotavý Heleně zžaslé objevil se náhle.
Ve vlákně dřeva zpráchnivělém vkuto tré hřebů s rudou stopou krve svaté... Opodál v hluchém štěrku zavanuto se vinulo kol píky rezovaté
obrazu plátno vetché, potemnělé a nejdoleji v tmavých skalin lomu smetány trosky Pilátova domu... Vidění shaslo – zlaté ve dvoraně
Helena ze sna procitnula jemně a z rána hned již poslů družstvo skvělé se shromáždilo v pestré karavaně a na velbloudech v pouť do svaté země
se bralo s mocnou císařovnou v čele. Po trudné cestě mořem písku plavým jak vzdušný obraz v kyprých palem skrytu se objevily modrém na blankytu
západu nachem obestřeny žhavým Jerusaléma cimbuří a valy a Kalvarie němé, pusté skály se v cedrů šeři mračně rysovaly.
Jak v povel boží sen se živý splnil! Na osamělém svaté hory štítu, kde oliv lesík truchlivě se vlnil, kopáno v luny zelenavém svitu
a v brzku již zas světlo světa zřely ostatky svaté velké tryzny boha, jež vzkřísila svět v hříchu odumřelý... Od chvíle oné pokolení mnohá
cařici slavnou oddaně a tiše ve hrobu teskné šero sledovala; však odkaz její: Obraz Spasitele, zde z tabernáklu tajůplné skrýše
zázračným ohněm věčné lásky sálá a život vlévá v ňadro ochořelé. Po schodech svatých, po nichž On kdys kráčel, zasmušen k smrti z Pilátových síní,
jichž mramor bledý hořkou slzou smáčel: se po kolenou vzhůru plíží nyní věřících davy pestrém ve průvodu. A blaze jim... jich mysl osiřelá
nadějí tou je aspoň zduševnělá, že Beránek, jenž sňal hřích jejich rodu, je za tu cestu trudnou, namáhavou odmění věčné glorioly slávou!...
Cookies on Poetry Cove