Rulík.

Od zasněžených Helfenburka strání mi v okno vítr burácí, opírám čelo zamyšlené dlaní a ruka druhá převrací

při lampy kmitu, kamen tichém vzlyku, list po listu ve starém zápisníku... Tu se knížečky s hrstkou bledých květů jak s křídel duchů vypadla

přede mne na stůl v zádumčivém letu květinka uschlá, uvadlá, květ rulíkový, kdys tak rudožhavý – teď jako úhel uhaslý a tmavý.

I vzpomínám na vonné, čárné, svěží to slunné letní odpůldne – kdy k rozvalinám helfenburkských věží jsme po mýtině neschůdné

stoupali v bor, kde vůní pryskyřice nám vějíř smrků horké chladil líce. Jak přissával se nenasytným lokem ret k smavé číši Šumavy,

z níž proudil v duši jarobujným tokem vzduch, blankyt, vůně doubravy, kde vše se chvělo, bzučelo a pělo – a vše nám smíchem zjasňovalo čelo. –

Vráceni sobě krátkou aspoň chvíli a odpřaženi žernovu, jejž bez reptání, teskní, zasmušilí den za dnem táhnem poznovu,

by vymláceno – ač se pot nám slévá – to zrno, z něhož zbývá pro nás – pleva: my bloudili jsme Helfenburka valy a necítíce znavení,

jsme ve borůvkách po pás zapadali do zvětralého kamení – ve suché listí kde v šelestu plachém před námi zmije uprchaly strachem. –

Tu na zápraží palácových síní – kde v římse stropu sřícené jen beziny se plazí, ostružiní a netykavky skleněné –

jsme zřeli rulík, k rozpukané stěně jak chýlí se tu smutně, zamyšleně. Ve třásních květů klonily se k zemi šťavnaté jeho větvice,

zalité jahod zralých bobulemi jak dravá prsa vlčice – po květu rudém ruka maně sáhla a hlavu k zemi dusná bolest táhla:

Svět pro nás má zrak belladony snící, jejížto krůpěj zářivá i nejzimnější, mrtvou zřítelnici – čarovným ohněm rozhřívá –

pohlíží na nás něhou žhavých hledů a v srdci zraje rudá třešně jedu.