Když paprsky jitřní hrály
v stezce sněhem zaváté,
tiše jsme se ubírali
na vánoční rorate.
Zraky plály dětským žasem,
měsíc hořel plným jasem
a báň věže zatmělá
mlhy hávem popelavým,
pod polibkem jeho hravým
do žhava se zarděla;
z chrámu hudba temným hlasem,
jak vítr k nám šuměla.
V zimném šeru svíčky plály,
s mlhou splýval horký dech
a varhany vážně hrály
v dutých, slavných akkordech.
Na klekátku propáleném
žhavou vosku krůpějí
kancionál dumal starý
zavázaný pergaménem,
z něho zpíval zástup jarý
a v sluch stále mocněji
zněly prosby roratové:
„rosu dejte, oblakové!“
Jak tu nyní teskno; – v duši
bolest zlehka vkrádá se,
když se zpěvy ku oltáři
nesou v snivém ohlase; –
srdce tucha bolná kruší
a slza se třpytí v tváři,
když při sloupků plápolání
zase zní mi chorál ranní
v sladkých tonů záchvěji,
a věřící vlídným slovem
zve pod prostým chrámu krovem
k víře, lásce, naději!
Víra – žel, že neuzdraví
tebe, synu chorých Čech, –
je to květ, jejž kreslí hravý
o vánocích mrazu dech –
láska! – dávno odumřela
v země této dědici –
ač jí vlast tvá více měla
než kleteb tví biřici...
a naděje – plachá touha,
ze sna povzdech – teskný sten,
o Ježíšku báje pouhá,
dětské hlavy bujný sen...