Tam na zelené vlně ve Bledu plném krás tichounce, tajůplně to šumí v každý čas.
Tam sladkých, snivých zvuků se tisíc ozývá, že srdce tichne v tluku a hlava umdlívá.
V té sklené, bájné pláni vše láká ku zpěvu a k nejžhavějších přání sladkému projevu.
Tam skrze stromy, sítí, kostelík Marie, svou bílou vížkou svítí, jak vodní lilije.
Před vlídnou, smavou tváří nebeské matičky, zavěšen v presbytáři je zvonec maličký.
Ta hudba jeho snivá od rána zní až v noc, neb v srdci jeho skrývá se kouzla čaromoc.
Kdo za zvonec jen táhne, čím prsa vlní se a po čemkoli prahne, to jistě splní se:
Tak jako když kdo stihá, let hvězdy oblakem a přání jakés mihá se jemu před zrakem. – –
Sem v Savice kraj snící zbloudil kdys do Bledu, muž chorých, bledých lící a smutných pohledů...
Proč je tak zasmušilý ten mladý cizinec? Proč hlavu k prsoum chýlí a k zemi chorou plec?
A odpovědí z tůně to znělo modravé: hlava mu těžce stůně, má srdce bolavé.
Ke zvonci tichých přání, před zlatým oltářem, on z dálných spěchal strání, jak rytíř v svatou zem:
by stříbrný zvuk jeho vlil těchu v duši již, že konec hoře jeho a sňatý bolu kříž.
Ve touze žhavé řítil se k zvonci v klekadlo, však – jak jen provaz chytil, tu srdce upadlo...
Když zazvučelo bolem, svou strunou kovovou, obešla hrůza kolem, tou hluší chrámovou.
Ó, muži teskných hledů, – utiš se – zvonku hlas, jenž nezvučel ti v Bledu, ti zavzní jinde zas...
Až kol tvých mrtvých skrání v hrana se rozvlní –– pak i tvé bledské přání se jistě vyplní...
Cookies on Poetry Cove