Hluboký spánek – mdloba dusivá, na bedra Tvoje kdysi ulehla, těžkého snění olověný mrak, Tvé nivy zastřel tmavou perutí,
když v jarobujném právě ševelu se hřály v teplých slunce paprscích. Byl ponurý to gigantický stín veliké dějů Tvojich tragiky,
byl příšerný to šedohlavý sup, jenž hlodal zvolna ledví olbřima, byl kletby dech to, děsný, otravný, již proneslo kdys božství hněvivé
nad zemí, která v čirých temnotách se náhle k světlu mocně vzepjala, a s rudojasnou pravdy pochodní i sama bořit chtěla nebesa!
Žeravým bleskem náhle zdrcena poklesla v spánek smrti podobný – – a výheň, z nížto jiskra sršela, uhasla zase v šedém popeli,
jejž do všech úhlů vánek roznesl. Ty vzbudíš se však, rodný kraji můj! V pomněnky březích vnadná Otava, již vzdýmá ňader vlnu bohatou
ve sladké tuchy snivém záchvatu a zasmušilá, šumná Blanice se probírá již z odevěkých dum ve tmavých prazích skaboněných vrb;
Vltava svatá Tvoje rusálka zableskla zraků třpytným démantem jak luzná odaliska východu! A nivou švarnou v jara ševelu,
zas květy pučí v bájné nádheře, je šumné roje nových myšlenek jak zlaté včelky obletají kol... O probudíš se, rodný kraji můj!
Cookies on Poetry Cove