V zlatého snění mihotavém svitu
jsem zabloudil zas v kraje Táboritů,
v tu zemi smutku... Balvan v lesa klínu
obracel ke mně líci Niobinu,
kukačka vstříc mi pěla v sosen chladu
bolestných dumek nekonečnou řadu
a potok starou, smutnou píseň zvonil.
V kvetoucí mech jsem těžkou hlavu sklonil
na ňadrech Tvých, má země přeubohá,
stajeným dechem, jak v blízkosti boha,
jsem naslouchal pln bázně, nepokoje,
zda bije dosud zlaté srdce Tvoje...
A zaslechl jsem... Snivá, tajůplná
se vzedmula Tvých bujných ňader vlna...
Jen dolů s čela roušku bolu sínou,
pryč s bědnou, žalnou lící Niobinou,
má zemi rodná! Třeba zrak Tvůj hnětlo
rozžaté tebou Titánovo světlo,
božího blesku žehem zachvácena,
jak slepá kněžka bohem posvěcena,
Ty státi budeš v katakombách světa
s hořící svící – a bloudící četa
vždy žehnat bude Tobě, kněžko lepá,
za světlo žhavé, které skytáš – slepá...