Ó vyhostěnci drahé české hrudy,
již na palubě vratké lodice
se zmítáte, ty nekonečné trudy
vyhnanství v srdci bolně tajíce...
Vám bez kompasu v oblast cizích světů
mrazivý vichr duje na cestu
a nebe nedbá vzdechů, které s retů
Vám teskně vanou v plachet šelestu.
Ó plavci řídcí! – o samotě zbylí
v povrchu rmutné, mlžné hladiny,
když kolem vše a vše již pohltily
hučící vlny kalné hlubiny:
ty vlny, které když vše olízaly,
jak šelmy dravé drsným jazykem,
se přesyceny nyní nazpět valí
divokých proudů ryčným přesmykem.
Ó plavci prostí! V Genezaret českém
vy apoštolští duší rybáři!
Dnes kol vás bouře divým šlehá bleskem
Vám rmutnou pěnu vrhá do tváří.
K nebi se vzpíná ruka úzkostlivá
a rtové v prosbě žhavé ševelí:
„Smiluj se, Pane, neb se připozdívá
a sestupit rač v člun jich setmělý.“
Ó sestoupí On!... Vyslyší Vás v hoři,
netraťte naděj – vzhůru srdce jen!
Vy v cizáckém tom, nehostinném moři,
jste snili jenom krátký, těžký sen...
Však přijde čas i pro Vás, plémě chudé,
že bezdno čiré bědy, křivdy, vin,
jak faraonů kdysi moře rudé,
vysuší dechem horkým Hospodin!