Vzkázala Marta: „Bratr těžce choří, spěš, Pane dobrý; – jedno pouhé tknutí Tvé paže mocné, která divy tvoří: a zrumění se líce sinobledá!
Nezemřeť ten, kdo ve Tvé slovo věří; Tys osten zlomil smrti, zahynutí; před Tebou prchá nemoc, hoře, běda; Tvá ruka, která na uvadlém keři
poupata křísí k žití spanilému: ta zahynouti Lazarovi nedá, jej uzdravíš jak judskou onu ženu, jež dotekla se roucha Tvého lemu...
Ó milostiv buď! Slyš i Magdalénu, jež sesterskou svou prosbu se mnou pojí v zpomínce sladké na blaženou chvíli, kdy vlasů hávem stírala Tvou nohu
a nardu vonnou lila v hlavu Tvoji. Voláme k tobě, k proroku a bohu, vyslyš nás v hoři! – kročej svatou schýli k chatrči, kterou Bůh navštívil žalem.“
Nevyslech’ Ježíš sester naříkání, a Lazar skonal; – tělo ovinuly mu v roucho vonné, v ratolesti z palem, je pochovaly v sprahlé skalní stráni
a dál nit hoře v pusté chatě snuly... V západě rudém den již dohoříval, když kráčel Kristus k hrobu Lazarovu, od Bethanie, v jejíž vlídném krovu
jak štvaná laň svou svatou hlavu skrýval před Judou zlým, jenž vždy jak jestřáb kloval surovým zobem hrudi prorokovu. Vstříc vyšla Kristu Marta zarmoucená
a v oku tmavém, shaslém v mnohém pláči, na vlnách slzy výčitka se chvěla, když poklekla před Mistrem na kolena a lkala: „Pozdě – pozdě, Pane! kráčí
útěcha Tvoje v srdce osiřelá, již neníť bratra v tomto okamžiku!“... Odtušil Kristus: „Dosti nářku, vzlyku, utiš se, ženo, – bratr Tvůj jen dřímá
a k životu zas mé jej vzkřísí slovo!... Kam vložili jste tělo Lazarovo?“ A velkým na to, hrozným zvolal hlasem, jak hromu zvuk, jenž v pusté skále hřímá:
„Lazare, vstaň a vyjdi z lůna hrobu!“... A mrtvý vstanul... Trnulo vše žasem, když opouštěl tu hluchou skalní kobu, ovázán ještě plátna ve hrobová
a rozhlížel se v ustrnulém davě... Vše jásalo – jen Kristus beze slova v zástupu stál tu zamlklý a němý a zaplakal pak hořce, usedavě...
Když tázaly se Marta, Magdaléna, majíce ještě víčka uslzená: „Proč, Pane, Ty vznešený nade všemi, nesdílíš také radost naši spolnou?“
Odvece Ježíš: – „Duši moji bolnou z hluboka svírá trudné pomyšlení, že tužbu žhavou vyplniti hledě, – jsem bratra vzbudil z blaženého snění –
k života hoři, strádání a bědě!...“
Cookies on Poetry Cove