Přede mnou jizba zamlklá se šeří;
při lampě matné v dumném přemítání
zas teskně hroužím ruku do kadeří
a na duši se jemným stínem sklání
vidiny steré, – světla zlatou sítí
myšlénka víří, jak jepice hravá,
kratičkou chvíli, než jí křídla vznítí
žhavého snění výheň plápolavá.
Nadarmo duch se švižným, smělým vzmachem
polapit snaží lepokřídlé zjevy – –
jak vznikly, mizí v zakmitnutí plachém
v paprscích svůdných světla pod záchvěvy;
setřelým křídlem chvíli poletují
a pelu drobným, stříbrošedým prachem
svou zašlou stopu v rukou zůstavují.
Jepicí jenom duholesklou bylo
mé snění mladé; – v žití okamžiku
co vypučelo, v paprskovém vzniku,
to soumraku vždy šero pohrobilo,
a mrtva lehla družina ta skvělá,
jež krouživým se vírem rozletěla
jak mušek plachých sežehnuté roje,
jež pod lampou tu smetá ruka moje!
Do dlaně čelo znavené se skládá
v příboji vidin splynulých v změt valnou
a z mysli, jako z šedé skalní sluje,
obrazů zašlých nekonečná řada
pochodem skřítků tajemným se snuje,
pak ve mžiku zas rmutí svojí kalnou
je všední vlna v jeku pohlcuje.
Jen trosku zachraň, Pane, v chvíli trudné
z paláce mého mladistvého snění;
jak ze seménka, které ptáče bludné
zaneslo v balvan lesa pod sklepení,
z ní vzkvete keř mé poesie vroucí
a v haluzích zas ozývat se bude
života ples i srdce touha žhoucí –
vždyť zimno tak v té duši písní chudé!