U hal to bylo – v srpnu za poledne,
tísnícím davem zamyšlen jsem šel,
kde v klikatině štítů nedohledné
Eustacha kostel dumavě se tměl.
Od chrámu dveří suknem ověšených
zanášel vítr kněžské chorály;
ve zvucích varhan z teskna přidušených
pak muži tmaví na vůz vkládali
mrtvolu v rakvi, neznámou mi, cizí; –
ji sledoval jsem rozteskněným zrakem,
jak chodců všedních nepropustným mrakem,
lhostejně městem ztrácí se a mizí.
Krok můj se šinul dále po ulici
v odpadcích krevett, fazulí,
jež Paříž, jako písma hodovníci,
útrpně smetá s pyšných tabulí
mizerným drobtem v lůno lazarovo.
Tu na chodníku vlhkém okraji
jsem zavadil o zdechlé tělo psovo
a zřel, jak v káru černou smetají
nebohé zvíře, neznámé mi, cizí. –
Je sledoval jsem rozteskněným zrakem,
jak chodců všedních nepropustným mrakem
lhostejně městem ztrácí se a mizí...
Mé srdce bylo jako pod příkrovy
a chvěl se ret – jen opáčivě hles’
ozvukem dumné skepse básníkovy:
Kam člověk šel a kam jde pes?