Zrak můj bloudil zasmušile modrou vlnou Bodmanu, kde se čárně rysovaly Konstancie věže bílé
v siném Rýna limanu. V pouť jsem vyšel z chmurné dáli, z kraje smutku, teskných tuch, ze země, jíž v chvíli hněvné
přisáhl své záští zjevné neúsmírný, věčný Bůh. Kolem výspy Gottliebenu, v smavý azur stopené,
plula loď a zraky moje, vlahou slzou zrosené, stápěly, se v šumnou pěnu, jež jak sněhu vločka bílá
svislé sosny větvice loďky veslo ověsila a ve sluch mi šelestila divných zvěstí tisíce.
Z budov směsi v mlžné dáli čněly věže münsteru, pod nimi se v římsách pjaly, jak roj bájných ještěrů,
okapy nad kleneb kobou, starodávných věků zdobou. Byl to dóm, kam biskupi sešli se kdys v koncil svatý,
aby syna české chaty vmetli v plamen potupy. V chrám jsem vešel těžkých dveří skřípající veřejí
a v dumavých kleneb šeři duch ve vidin závěji potácel se zasmušilý; zraky se mi skabonily,
utajil se v ňádru dech, když minulost z hrobu vstala a se teskně odhrávala znova v chmurných přeludech.
Tak, jak chví se v ústech lidu žhavým dechem tragiky, jak ji kreslí vetché blány starých dějů kroniky.
Zas tu Mistr utýraný stanul v dumném, vážném klidu v sboru kněží velikém a za pusté vády, vřavy
svatokupců mrskal davy břitkým písma bičíkem. Zase Petr z Alliacu, římské církve kardinal –
kormidelník pouhý vraku, jenž se v hrdopýše zval sborem svatým – archou spásy – vraštil hněvně zlobné řasy,
a s de Causis Michalem hledal slova rouhající, jako bible zákonníci, na rtu Mistra zsinalém.
Zas hlučelo chatry klínem: „Smrt českému kacíři, drzost tu před Hospodinem ohně žár jen usmíří.
Klet buď vzduch, jejž vydýchával, a prsa, z nichž mléko ssával!“ Opět v pusté zlovůli zasypán zdroj studně kletý,
v nějž Hus vnořil žhavé rety, když výslechem zprahnuly. Císař Zikmund prchal zase zpět k „zlatému žebříku“,*)
ptáci za ním štěbetali „rácha“ v směšném pokřiku, když zahanben, v divé chase, s Kaina znakem zmizel v dáli,
co zatím na hranici, zástěrkami ozdobenou a papírky polepenou, vedli Mistra biřici.
Davů křídlo v šumném roji z bran města mne uneslo, cítil jsem, jak v kadeř moji jako pírko pokleslo
cos v šelestu větru hravém, a ve snění mihotavém rozeznala matná dlaň, že, co snesli plaší snové,
troud je mitry papírové, kterou vtiskli Mistru v skráň. Bez konce se snula, předla nit na vidin vřetenu;...
procit’ jsem a dál mne vedla kročej k Husa kamenu, jenž na místě tryzny žalné zdvihá k nebi boky valné,
tam, kde v bolu zoufalém, v hrůzyplnou zhřížen dumu, černou zemi hrabě z Chlumu tiskl pod kabátce lem.
Nad hlavou mi zašumělo v něhyplném ševelu čtvero lip, jichž lepé tělo z mučeníka popelu
jarobujnou vzešlo vnadou, a jež tu haluzí mladou v zádumčivých šelestech hudou Mistru nápěv sladký,
jako pozdrav z bědné chatky, přeubohých rodných Čech. V lidu divná zvěst se tají, že každý rok červencem
prahnou větve, usýchají a lístečků ruměncem pokrývají balvan šedý... Tu pak vstává Mistr bledý
a obrácen k východu zdvihá k nebi zraky snivé a v modlitbě vroucí, tklivé žehná Čechů národu.
Pak zas v květy sněhobílé znova kmen se obalí, přízrak plaché noční chvíle těžký balvan zavalí,
lip koruny teskně šumí, tuchu bolnou v ňádrech tlumí, že slitovník všemohoucí mračné nebes na výši –
mučeníka prosby vroucí neslyší, ach! neslyší!
Cookies on Poetry Cove