Vojtěch Svatý – sluha Páně, – zbožný Krista věrozvěst – zasmušil se, svěsil skráně, – zamyšlen v třesoucí dlaně,
uzřev kdys, jak na ručest, lid jeho se vrhá zase v starých bludů peřeji – a v pohanském stápí kvase,
víru, lásku, naději. Zřelť, jak ohně plápolají, vesele zas na hrobích, jak tam k tryznám skočnou hrají,
na dudách a na šalmaji, jak zní zevšad ples a smích, jak tam všude obětiny snáší každá chyžice,
z koláčů a medoviny na prah smolné hranice. Zsinal Vojtěch – v hněvném hnutí ruku vztáhl k nebesům:
s oka jeho v mračné rmutí šlehlo zhoubné zablesknutí, zlověstících světce dum: „Proklata buď tato země,
třeba i mne zrodila, kleto budiž její plémě – bodejž smrt je zkosila! Klety buďtež, nivy žírné,
proklet český luh i lán – ty roviny nedozírné, jak Sodomy pláně sírné, ztrestej mocný nebes Pán!
A ty hory ve závoji švarných borů, doubravin, uschněte, jak štít Gelboji, v nějž Jehovy zapad’ stín!“
Sotva že jen biskup svatý hrůzné kletby slovem hles’, – v tesknou oblast české chaty, hned žhavý hled, jedovatý,
s oblaků se mračných snes’. – Nedštila a nepohla se olověná obloha, – země chřadla v plné kráse,
jako jabloň nebohá. Vyrazil prach z tvrdé škorně Vojtěch v biblí příkladě, k Římu bral se, ač jej svorně,
lítostivě, neúmorně, ve přátelském souladě: synové té země bědné, spjatou rukou žebrali,
by obměkčil srdce ledné a kletby zlo nedohledné – zažehnal zas do dáli... Když tak bral se ledem, sněhem,
divokých Alp stržinou, tu po líci jeho bledém – a po vousu brady šedém, slzy tekly bystřinou; –
mrzly a jak drahé perly v červánkovém zardění, věsily se mu na berli, v jíní bílém třepení.
Used’ v prahu skalní skrýše a již v měkký spánku klín, klesal zvolna, tichotiše, když tu před ním s nebes výše
zamihl se bledý stín – a ve vidin sladkém klamu mrazné luny siná zář, jak v pohádce kreslila mu
Václavovu vlídnou tvář. Na bělouši v pyšné kráse postava ta mlhová, v duhovitém tmavojase,
pustou strání kreslila se. – – Bílá vločka sněhová, věsila se v uzdu skvící, jak na větev modřínu,
když v chaloupky okenice šlehá v noční hodinu. „Zpátky, zpátky hned v tu chvíli! nazpět v zemi milenou!
k čemu hled ten zarputilý, když lid tvůj tam pláče, kvílí, že’s ratolest zelenou jemu odnes’ ve prokletí –
a v práh rodné chýžice, místo svěží míru sněti vložil kletby větvice! Ó, obměkči srdce zlaté,
utiš duši vzrušenou, v níž vždy plály city svaté, jež i v hněvu chvíli zlaté, přece byla vznešenou!
Nevztyčíš-li v mysli stmělé odpuštění, míru stan – věř, jak vůdce Israele, nevejdeš též v Kanaan!
Nezahledneš zrnka spásy – víry svaté osení, – jež si vlažil slzou řasy, by vzrostlo v květ plný krásy,
hodný Tvého nadšení. – Nezemřeš na rodné půdě, nevejdeš ní v Kristův ráj – v nehostinné, zimné hrudě
pohřbí tebe cizí kraj! Zvedni, bratře, paže spjaté k lítostivým nebesům, – aby boží oko Svaté,
milosrdím blahým jaté, žehnalo kraj plný dum, a zas českým luhem vlála žírné brázdy úroda,
zas na ni se usmívala slunce čárná lahoda!“ Procit’ Vojtěch v přítmí sluje; – vidmo luzné zmizelo,
běsný vítr dále duje a sněhu se závoj snuje, světci zimné na čelo. Nedbá věštby, spěchá, chvátá
apoštolů ku prahu – tam osladí přízeň zlatá svízel, trud i námahu... Prchla léta. – Bral se zpátky
městem věčným unaven – Vojtěch svatý a krok vrátký u každičké stavil chatky mírně bědy, hoře sten; –
třeba víc však skládal blaho – pusté bídy do klína, nade vše přec tížila ho alpského sna vidina.
Pravdu děl sen. – Zbůjců davem klesl Vojtěch urubán, tam kde v písku popelavém sivé mlhy sepjat hávem,
v dál se šeří Prusů lán. V hrobě stenal věštec svatý: „odpusť, Pane, kletbu zlou – a vylej zas v kraj můj zlatý
nekonečnou milost svou!“ „Dejž, bych krok jen jeden všinul, opustiv svůj zimný rov, v kraj, jejž vždy jsem k srdci vinul,
třeba by byl se rtů splynul – příval mračných kletby slov! – – – Dej mi vdechnout ještě jednou české chaty vonný dým,
dej mi zlíbat líc jí bědnou byť i retem zsinalým!“ Sželelo se Hospodinu věštce vzdechů posledních,
vzkřísil jej – a z hrobu klínu tělo jeho v nočním stínu spělo v tmavý, rodný jih. Plížilo se v hrobním hávu,
držíc paži sepjatou: zkrvácenou vlastní hlavu, zpupným vrahem uťatou. Tam v kostelík rozvalený
v pustém klínu doubravin, jehož plísní kryté stěny jím kdys byly posvěceny – bralo se co plachý stín – – –
a na oltář ruce vratké v boží lásky zázraku složily své břímě sladké do tichého soumraku.
Cookies on Poetry Cove