Poledne dusné zdřímlo na laguně v hlubokou spánku siestu, od Lidu táhla magnolií vůně ve žhavých vánků šelestu.
V uliček těsných šumném mravenisku ruch divé vřavy shasínal a lazzarone v chladu vodotrysků s popěvkem na rtech usínal.
Kráčel jsem znaven v pestré mosaice po osamělé piazze, kde shlížely své staré, svrasklé líce v lagunách dožů paláce.
Holubů chmura z arkád obemšených se před mým krokem zdvíhala, a kolem dómu bání olověných se v šumném reji míhala.
Lev Marka obzor slunný, nedohledný kamenným křídlem protínal, v pozadí smutný, skaboněný, bědný „most vzdechů“ oblouk rozpínal.
Upjal jsem oko v palác zasmušilý Canale grande na vlnách, před nímž se barek tlumy hromadily, oděny v rudý smutku nach.
Gondole svižné tu i tam se mihly, jak mušky vlny zrcadlem, ku sloupům pestře malovaným tíhly, v průčelí plísní zapadlém.
Do kořán dvéře náhle otevřeny – v smutečních písní hlaholu, mužové tmaví ve člun ověnčený mladistvou kladli mrtvolu.
Odvážel Charon švarnou signorinu; pod víkem rakve zlacené jsem zahled’ čelo vínkem rozmarinu a hyacintu zdobené.
Pod zimné líce perleťovým krovem plamenný korál dokvítal, a tmavý vlas na čele mramorovém se v bujný vrkoč rozplítal.
Dřímala spjata bílých růží věncem – na ňadrech ruce skříženy; – na prstu skvěl se ještě pod růžencem prstének snubní zlacený...
Bohatá slza chvěla se mi v oku, když v dusném dýmu hromnicí mizela volně k výspám Malamoccu, lagunou v slunci zářící.
Když gondole již v dálce pohltily modravé mlhy obzoru, hledal jsem ještě dlouhou, dlouhou chvíli překrásnou mrtvou signoru.
A bylo mi, jak zas bych s bohem dával čarovné lesklé vidině, jak duši svou bych celou pochovával s ní v smutných lagun hlubině.
Cookies on Poetry Cove