Mně není víc už do zpěvu,
má duše to již cítí,
je tam jak v lukách na podzim,
když neroste už kvítí.
Když ocún jenom narudlý
se žlutou travou kmitá
a opozděný bělásek,
zamyšlen sem tam lítá.
Mé písně již se rozprchly
a povadnuly zvolna,
zbyla by ta i ona snad
a zas by byla bolná.
Však v světě širém, širokém,
již dosti smutku všude –
a hřeší ten, kdo v strunách svých
zas bližním svým jej hude.