Proč jsi v ten divný, divný svět
nás, Hospodine, stvořil –
proč budil Jsi v nás illuse,
bys v zápětí je bořil.
Proč v žití trud nám’s otevřel
Tobia zraky slepé, –
je věčně míti přimřeny,
nám bývalo by lepé;
jak tichounkým těm polypům
kvetoucím na dně moře –
jež nezří tvého světla jas,
však též ne jeho hoře.