Ó nehleď v tvář mi, bledých květů plnou,
jež vypučely z duše hlubiny,
jak valné vody nepohnuté vlnou
své smutné líce vroubí lekníny.
Nevrhej jiskru v teskných očí řasy,
bys ozářila srdce záhyby,
zděsí tě obraz oloupený krásy,
bez věnců idól – nech si pochyby!