Svobodné Hory – – Chlumec temný zdvihá nad hvozdy šíji skalnatou; kovovým křídlem holub skalní mihá se clonou větví řasnatou.
Tetřívek zmaten kapradinou tmavou v milostném znoji pobíhá a šerá srnka s kůzlat četou hravou studánku chladnou dostihá.
Mravenišť kupa vůni opojivou pod větví dýchá vějířem a konvalinka zdvihá hlavu snivou nad opuštěným milířem.
Motýlek žlutý sladkou mízu ssaje, kde bříza vrkoč rozpřádá, a v slunci křídlem duhobarvým hraje nad rudým vřesem cikáda.
Kraj čarovábný. – Kročej zapadává jak ptačí péří do mechu, na prsa klesá skaboněná hlava a v snění hledá útěchu.
Mé kroky vlhkou lesní travou spěly po stezce zvonci vroubené, kde nad vrcholky tmavých sosen čněly Lomečku báně červené.
Zde dřímá v kvítí pestrém na oltáři zázračná panna Marije, korunka zlatá z vrkočů jí září a peníz drobný ze šíje.
Zjevila prý kdys v nepamětném čase pod korou sosny omšenou v nebeské záře slunném duhojase tvář svoji lepou, vznešenou.
A hlavu sklání poutník v pestrém kroji před mocnou boží rodičkou, jejížto prstík neduh každý hojí a shladí vrásku každičkou.
Na oltář ruka třesoucí zde klade zdobené kvítím hromnice a srdce z vosku – symból touhy mladé vadnoucí bolem poutnice.
Kněz lidu káže lesa na pokrají, pod lipou temně šumící, v kostele zvuky varhan usínají a s nimi zbožní poutníci.
Já o kmen lípy žhavé opřel čelo a snění hybkou perutí, v daleké věky zas mne unášelo přes dumné lesa klenutí.
V daleké věky – kdy ta země byla, myšlenky výhní žeravou, jež trosky světa děsně ozářila krvavých blesků záplavou.
Kde kalich Páně ku zápasům novým Tábory vedl vítězné a hnědé brázdy kouzlem Theseovým rodily muže železné.
Kněz tehdá také lesa na pokrají zde četným kázal zástupům, slov jeho sladkých čarozvukou báji přerýval teskný lípy šum.
O hvězdě kázal rozechvěným retem, jež vzplápolala ohnivá, kde nad chudičkým, pustým Nazaretem se palmy vějíř zachvívá.
O věštci, který clonu věků temnou, v prorockém strhl nadšení, myšlenku na svět vnesl převelebnou o lidstva všeho sbratření!
A světy spínal v lásce nekonečné idejí velkých osnovou, až na skráň jeho za to lidstvo vděčné korunu vbodlo trnovou!
O světle kázal, které jasem duhy z prostičké vzešlo chýžice, kde pod Husincem stříbrných vln stuhy po luzích vine Blanice.
O Mistru, jenžto v svatém rozhorlení se opřel knížat zpupnosti a na svět vnesl v nové doby rdění myšlenku první volnosti!
O Mistru tichém, jehož hesla hřměla v Táborských houfnic hovoru, by pak se hvězdou rudou pozaskvěla na nové doby práporu!
O Mistru, jehož ducha zlato ryzí, suroví shrábli dědici a pod ním za to v dálné zemi cizí ohnivou zžehli hranici – – – – –
Od kmene lípy žhavé zdvih’ jsem čelo koruna teskně šuměla – a v záři svící přede mnou se skvělo zamhlené nitro kostela.
Kostelník starý v šarlatovém šatě, rolničkou cinkal zvučící, a na ofěru matce boží v zlatě groš vdovin kladli poutníci.
Cookies on Poetry Cove