Kdys naklonil jsem sprahlý ret
pod hnědých vlásků lem
a v ouško děví růžové
zvěst divnou všeptnul jsem:
„Na jihu žhavých písčinách
se náhle stají dech,
když pluje vzduchem oasa
v čarovných přeludech.
I velbloud na smrt uštvaný
své svaly napíná,
kde s hluchým býlím v smaragdu
zaniká písčina.
Tam na šeptavý vodomet
se stele palmy stín
a snivá děva ulehá
pod listů baldachýn.
Když bílé ňádro v oddechu
se jemně zachvívá
a mlhotkaný mušelín
lehýnce odvívá;
když na rtech zpola přimčených
ševelí sladký sten:
tu znenadání přikrádá
se nejluznější sen,
a jemněj vždy a ztichounka
zrak snící zastírá, –
co zatím ssaje teplou krev
ret siný upíra.“
Zas naklonil jsem sprahlý ret
pod hnědých vlásků lem:
„Sni sladce jen ten žití sen,
vždyť vše je přeludem.“