V mýtině lesa němá, bezejmenná, ruina dřímá staletá, skráň její větev smrků skaboněná, scuchaným vlasem oplétá.
Po rozpukaném kmenu pryskyřice seplývá slzou bohatou, a jako ve snu hnědá veveřice se míhá větví kosmatou.
Ještěrka chvílí žhavém na kamení se měkce v slunci vyhřívá, kde kořen starý nelitostnou dření zvětralou skálu prorývá.
Zbořenou branou – runou znamenanou, jsem vešel v nitro ruiny, kde snoubila se něžně s růží planou, trnitá větev maliny.
Červivé trámy stropu opřádaly motýlů nočních závitky, a stěnomalby zašlé vyhlédaly zvědavě ke mně z omítky.
Jak do lenošky v mechu brokát vnadný, jsem kles’ pod jízby výklenek a přede mnou se klubkem Ariadny nit zlatá snula myšlenek.
V bludišti snění – v bájných vidin klíně se duše moje kmitala, jak zlatá muška v hebké pavučině, jež mlází smrčin splítala.
Ze smutných trosek nade mnou tu vstala v balvanů šedé směsici komnata vzdušná, v dál se rozkládala zelenou kryta dlaždicí.
Kol těžkých stolů v kvasu, bacchanálu se pestré roje vlnily, rozlehlou klenbou v rudém vína palu poháry zlaté zvonily.
Postavy švarné – s tváří jarou, mladou, v husitském kroji malebném, postavy vážné – s dlouhou svislou bradou v taláru černém, velebném.
Rachotem bouře síní hlaholily válečné zpěvy Táborů, jak houfnice by v dáli hovořily v bojiště mračném obzoru;
jak v hvizdu cepů třeskutě by zněla polnice hudba hromová, jak vítězně by šiky rozrážela kolesem hradba vozová.
A číše o číš zvonila tu dále, jak meč kdy o meč zachřestí, jak palcát, když si cestu nenadále na prsa vrahu proklestí...
Pak zase klenbou rozlehly se zpěvy, jak žár, jenž buchá, plápolá, a kalich s rudou, svatou krví révy obcházel síní do kola.
Utichly písně. Pohár vyprázdněný o dlažbu tvrdou zazvonil a zasmušilé, plísní kryté stěny mlhavý závoj zaclonil. – – –
Opona mlhy náhle roztrhla se a v obemšeném kamení zasvitlo zase v kouzla duhojase mi nové, pestré vidění.
Uzřel jsem v zlatém bohatýrském šatě postavu hrdou, vznešenou, kráčela sem tam smutně po komnatě a s hlavou k prsoum svěšenou.
V táborských písní skromném burácení. opustil hejtman hostinu a stíhal zmaten ve horečném snění šílenou slávy vidinu:
Mikuláš z Husi... Již již rukou smělou se vznášel v trůnu zlatý lem, a na skráň jeho vášní rozkypělou, chladivý klad’ se diadém.
Již na bedra mu luzné snění hravě královský kladlo hermelín, a jabko říšské, sladce, usměvavě se kutálelo zvolna v klín.
Tu jak by na zdi ruka z bible psala výstražných písmen směsice, na stěně v záři duhobarvé vzplála tvář skromná mistra z Kostnice.
Zděsil se hejtman – s vlasem vyježeným lenošky sklesl do klínu – – – Procit jsem – měsíc okem obemženým pohlížel v lesa mýtinu.
Cookies on Poetry Cove