Pustý zámek na Blanici,
týčí skráně nade chlumy,
na cimbuří mlha sedá
jak na čelo těžké dumy.
Z pobořených věží klína
štíhlé sosny vyrůstají,
v trávě vlhké na nádvoří
s kůzlaty si srny hrají.
Divoký bez po kamení
kosmaté své květy vláčí,
a kapradí v lesní tůni
zelenou si kadeř smáčí.
Pod sesutým valem sklenná
netýkavka rámě spíná,
po kořání shnilém vine
parůžky své plavuň siná.
Zabloudil jsem z nenadání
v pustý zámek nad Blanicí,
po balvanech krytých mechem
bloudila má duše snící.
Jak bych bájný poklad hledal
v svaté chvíli Velké noci,
ruiny mne k sobě přimkly
tajemnou svou čáromocí.
Již se ruka v kupách zlata
s divou touhou přebírala,
bájná záře drahokamů
v oku jiskru rozžehala.
Nahlížel jsem celý zmámen
do žhavého hlubin klína,
kde přede mnou kmitala se
svůdná nožka Armidina. – – –
Od té chvíle kouzlem jatý
k dalným troskám ruce vzpínám,
jako ve snu krok se plíží
k Helfenburku rozvalinám.
Volám nazpět luzné zjevy –
vábné nožky zakmitnutí –
marně – klesám vysílený
staré věže pod klenutí.
Tesknou hlavu skláním k šíji,
a zas bloudím smuten dále,
jako ten, jenž v rumech pohřbil
klenot ceny neskonalé;
jak by v troskách zasmušilých
všechny sny mé pochovány,
jak by celé žití moje
dřímalo zde pod balvany.