Můj krok se plížil zmírajícím zvukem
po metropole klenbách bělostných,
v ňadrech se chvělo srdce bouřným tlukem
a zraky bodal vížek sněžný pych.
Byl jsem jak ptáče chudé od severu,
tíhnoucí v jeseň k pískům poledním,
jež sedá, hynouc v pouti beze směru,
na pyramidy stupni posledním.
Zhřížil jsem oko v propast přenesmírnou,
paprsky slunce ze všad spředenou,
a zíral v ráje, v zemi bájnou, žírnou,
větvicí lauru v skráních věnčenou.
Zlomená křídla svaté poesie
se k bujným letům znova vzepjala,
a dávno shaslá písní melodie
divokou hudbou v duši zahrála.
Můj duch se nesl na paprsku bledém
v daleký obzor, mlhou ovátý,
kde zářil Montblanc blankytovým ledem,
jak blesku obrys v mracích klikatý.
S obláčkem bílým, mihotavým stínem,
slet’ v rozvlněný nivy zlatý klas,
a sedal znaven v pološeru siném,
kde réva pjala zlatohnědý vlas –
Procit’ jsem zvolna... Ve palčivém žáru
ulice města výhní sálaly,
fontány šumné starodávných tvarů
v uvadlém kvítí teskně plískaly.
Uhasl paprsk – ve modravém šeru
již kleslo slunce v alpských loží sníh,
zas ptáče bludné, chudé od severu
jsem tíhnul v domov z krajů poledních.