Zas přede mnou tajůplný
blankyt moře rozepjat,
jak rusalky, hybké vlny
oblečeny v bílý šat,
ňádra hebká, obnažená,
tisknou k sobě roztoužená
a v divokém reji spolu
tančí bujnou carmagnolu
nad bezednou hlubinou.
Zrádný břeh jim z mlžných skrání
trhá závoj z nenadání,
než se v pěnu rozplynou.
Zlatých rybek četa hravá
víří v tůni bezedné,
všude ples a bujná vřava,
moře líc tak usměvavá,
kam jen oko dohledne;
pod hladinou světelkuje,
kadeř medus řasnatá,
v bahně krab se těžký snuje
a na korál zavěšuje
polyp rámě svalnatá.
Jako smavá dětská báje,
silou kouzla tajemnou,
modrá hloub’ své všecky taje
rozhalila přede mnou –
čarných zjevů pestré roje
stíhal jsem jak štěstí svoje;
šelest větru zasmušilý,
pěny šum a vlny sten,
kolébal mne každou chvíli
v nejluznější žití sen.
Naposledy v písek plavý
noha moje zapadá,
kde paprsek mihotavý
smavou perleť opřádá;
co tu škeblí odpočívá,
v každou z nich se teskná, snivá
vzpomínka má ukládá.
Černá kotev již se zvedá
v tmavých plachet zášeru,
na dalekém nebi bledá
chví se hvězda – severu.