Mrtvá ruka.

Strání, dolem, nivou, plání, v třepetavém slunce jasu těžkou hlavu k zemi sklání jedno moře zlatých klasů.

Průlinami stebel kmitá v jednom dusném, vonném mraku sžaté trávy zeleň sytá – až přechází všecko v zraku;

vlčí mák se rdí a třpytí jetelištěm ve šarlatě, za ním žlutým okem svítí bledý, chudý kvítek natě.

Dobrý Bůh zas jednou sklání tvář svou starou, vlídnou, milou, s blahým dechem požehnání v župu jihu zasmušilou.

Otvírat chce ruku svoji pro každého živočicha, – ať se muškou v trávě rojí, ať v chaloupce nízké vzdychá.

Žel, že dlaň ta všehomíra vysoko je ve oblaku, tak, že chuďas k ní tam zírá, jak jen svítí v zlatém mraku.

Jiná, mrtvá je to ruka, jež tu na něm těžce leží – co potom, že bída ťuká na petlici každých dveří.

Ze zámku je k nebi blíže, i ta dlaně nebes vládce, k balkonu se sklání níže, než k malinké, selské chatce.