Tak jedno mizí po druhém
a vše ubíhá v šerou dál –
a blaženosť? – ta krátká jen
a dlouhý za to – dlouhý žal!
Jen jedno ještě v světě tom
je útěchou mi poslední,
i to-li příval odnese,
pak zmizím – pohřben v bezedni.
Tys to, o chudá lyro má,
ty družko v strasti nejtužší;
zvuk tvůj mi vábný, lahodný
žal v hrudi vezdy ohluší.
Až jednou skončím vrátký běh
a zrak mi přítel zatlačí,
tu naposled se v rekviem
tvé prasklé struny – rozpláčí.