S žaltářem kráčel mladý mnich
klášterní zahradou
a bloudil smuten, zamyšlen
dumavou arkadou.
O žití věčném přemýšlel –
zrak snivý sklopený,
v podivné črty žaltáře
hluboko ztopený.
Tu pestré ptáče v haluzi
tak sladce zapělo,
až se pod hávem žíněným
srdce mu zachvělo.
Zatím co jemně ševelil
větvicí teskný sten –
na víčka mnichu vkrádal se
zlehýnka zlatý sen.
Mnich usnul... Léta prchala,
věk na věk práchnivěl,
a zatím se již mladý sad
v pralesa kráse skvěl.
Když procit’ v staré fontáně,
shled’ líce žalostné,
ulek’ se svrasklé tváře své
a brady bělostné.
V arkadách žití – mladý mnich
jsem mnoho přemýšlel,
nade mnou ptáček tajemný
o štěstí lidském pěl.
Když sladký zvuk mne opřádal,
já v těžkém snění tkvěl
a málem bych byl v marných snech
jak ten mnich spráchnivěl.