Adrií švarnou, slunným jasem tkanou,
můj člunek plynul tiše v poledne,
hleděl jsem snivě, kterak s vesel kanou
akvamarinu kapky prohledné;
jak sladce dřímá nekonečnost sklenná
a procitá zas v něžném pohnutí,
když plachta bílá větrem odchýlená
pohladí vlnu v plachém mihnutí.
Na vonném břehu ve vln kolísání
jsem přistál v stínu mezi cyprysy,
kde Miramare do Adrie sklání
ubledlých tváří smutné obrysy,
kde oleandrů klenbou růžovatou
k modrému nebi trčí pinie,
kde oliv zášer hrůzou mrazí svatou,
než granátů nach líce polije.
Před zrakem se mi v tajeplném chvění
míhaly tropů květy krvavé,
a v ucho báji stoletého snění
mi všeptlo vzkvetlé právě agave.
Stín Afrodity s laškovitou lící
smutečním florem fontán obestřel,
když bludných křídel polet šelestící
jak hedváb šatu v křoví zašustěl.
Zahleděl jsem se do zrcadla moře,
když Miramare němé, bezhlasné,
sepjaté v smutek, nekonečné hoře
hroužilo do vln líce překrásné;
když cimbuří mu slunce lemovalo
západu nachem pestře ruměným,
princezně mrtvé se mi podobalo
pod zlaté rakve víkem skleněným.