Nevěsta sličná – mladá poesie –
mi v mrtvém ňádru sladce zdřímnula,
balvanu tíha – žití chmura tmavá
jí snivá víčka pevně přimknula.
Já k prsům kloním hlavu zamyšlenou,
jak ten, jenž všecko dávno oplakal,
mne bolí nitro bez vášně a zpěvu
a bez ohlasu – lůno němých skal.
Já marně skrápím vlahou slzou oka
myšlének mrtvých odekvetlý sad,
ten němý klid, to svaté ticho hrobu
se v píseň sladkou nechce rozehřát.
Až s hlavy osten trnový se smekne
a mně tak bude k skonu nejlépe,
nevěsta švarná v pozdním procítání
snad růžným prstem v balvan zaklepe.