Na úhoru kamenitém,
kde se cesta s cestou sbíhá,
z plechu deštěm rezavého
Kristus k nebi ruce zdvíhá.
Polní kříž to obyčejný,
jak jich najdeš v kraji více,
a jak jich už opěvalo
zvučných veršů na tisíce.
Kolem v polích zbědovaný
lid se shýbá, v brázdu, v líhu,
jak v plantážích tabákových
smahlý, černý otrok jihu.
Bičů šleh a klení pusté
nesviští sic kolem skrání,
ale bídy přízrak je to,
jež je k práci popohání.
Když se vidmo její bledé
kol chuďasa plíží, míhá,
tu on kalné oko svoje
k plechovému kříži zdvihá.
A hned se mu čelo jasní
a rumění bledá líce –
neb ten, jenž tam v dřevě visí,
trpěl než on ještě více.
„Neumřel jsem proto jenom,“
Kristus jemu šepce v tichu,
„abych – bědný ubožáku –
duši tvou jen zbavil hříchu.“
„Ale také proto mrtvé
rámě mé na kříži pnělo,
abych objal spásou svojí
i to tvoje chudé tělo.“
„Nesesinal ret můj darmo,
jenž vám hlásal, že jste bratří,
že to, co dal Otec dobrý
všem vám stejně – stejně patří.“
„Již tě blízka říše moje,
o níž snil jsi od počátku,
ustaň již, o nebožáku,
slzou rosit bědnou chatku.“
„Již se s nebes k zemi sklání
říš ta, plna blaha, krásy –
doufej jen, a víra tvoje
již na zemi tebe spasí...“
Dál se vlní lidem smáhlým
v slunném jasu černá líha
a v úhoru kamenitém
Kristus k nebi ruce zdvíhá.