Karlu Sladkovskému v den jeho pohřbu.

Kdys jaro vzplálo – čarovábný máj pln usměvavé lahody; v paprscích jeho hřál se český kraj a zlatá báje svobody,

jak vidmo čarné vzduchem plynula. Letnice první zem ta spanilá slavila v luzné vesny nádheře; po dlouhé pouti teskným mořem běd

poprvé v dravém šumném proudu let nebohé líce náhle zjasnila – kolem ní celý širý slávský svět dlel na kolenou; – v sladké důvěře

k ní roztouženě zvlhlé zraky pjal. V té chvíli božstvo dobré seslalo ohnivé s oblak dary jazyka, nadšení svaté proudem tryskalo

ze hrudí mužných jako z lůna skal; vítězný prapor na nebesích vzplál a Šavel v Pavla měněn ve mžiku. Též Tebe, Karle, v jasu oněch chvil

oslnil hvězdic zázračný ten kříž, jenž písmem žárným k Tobě hlaholil: V znamení tomto jistě zvítězíš! Tvůj apoštolský rozzvučel se ret

a hřímal ve sluch bouří Sinaje, na zvuk Tvých slov – ten holubičí kmet nad rádlem stanul náhle zamyšlen a přestal housti píseň šalmaje:

nejkrasšíť jeho o svobodě sen, stál před ním v žití bědném vyplněn! Ikara letem k obloze jsi spěl, bys odtud paprsk – třeba jediný –

snes’ v zimná lada české otčiny, a jasem duhy bratry obestřel! A sám jsi za to v zimném chladu mřel, Tvá křídla sprahla v žárném úpalu,

když pjal’s je k letu smělým rozmachem, žaláře stíny – pouto otrocké – ve chmurných vidin bludném návalu lámaly síly Tvoje prorocké

a ducha vedly nad propasti lem. Však nezdolaly – nezrubaly jej... Úsvitem slunným den zas májový rozbřesk’ se opět žírným krajem Čech

a všude zněl jen bujný ples a rej. Sníh zjihnul rázem – pukly okovy a mužná prsa volný vlnil dech. Co křehlo v mrazném chladu žalářů,

to procítalo k žití v zápětí, a z rozvalených zase oltářů stoupaly k nebi dýmy obětí. Tys v čele kráčel vavřín na skráni,

Tys Vltavskou nám světil budovu; Tys tamo chudé chýšky u krovu v Husince dálném snivém ústraní národu slovem hromným připomněl,

jak v šeru dějin rád za volnost mřel a jak má dále za svobodu mřít! Ty střehl jsi nám rukou ochrannou království toho klenot zářící –

korunu svatou – málem urvanou svatému země této dědici! Teď sladce dřímáš, tichý, klidný sen a lid, jenž pro Tě věčně zasmušen,

nad rovem hořce lkáti neslyšíš! A dobře tak!... I píseň má se stiš, by nářek ten a srdcelomný kvil od víček sen Ti sladký neplašil,

jejž trpký život nemoh’ Tobě přát!