Zakabonil hrdé čelo Třístoličník chmurou mraků, vztyčil šíji obrovitou vzhůru sivých do oblaků.
Usedli na balvan trůnu čtyři větrů panovníci, přivlekli si z lůna lesů spoutanou hor krasavici.
Zahovořil vládce jihu: „Chtěl jsem změnit černé hvozdy v stinné háje oranžové, jezera tvá ve fontány,
kde roj zlatých rybek plove. Chtěl jsem vlnit vlásky Tvoje dechem vonným z břehů moře, vplétat do nich rozmarinu...
Neslyšelas moje hoře!“ Vážný sever propověděl: „Ve paláci krystalovém byl bych, děvo, s Tebou vládl,
šnůru perlí z bílých sněhů kol Tvé hebké šíje kladl. V svatém tichu černých sosen zval bych bardy k Tvému trůnu
a ve skály obemšené naší lásky vrýval runu. Smaragd ledu zastínil by všecky světa drahokamy,
hrála bys v mé bílé bradě... Trpké jsou Tvé, děvo, klamy!“ Zašelestil hravý západ: „Chtěl jsem Tebe kolébati
na náruči Zefírově, hrát na jezer tvojich struně, jak na harfě Aeolově. Sladká píseň plna něhy
měla lkáti v skalin echu z hrudi zpěvných trubadurů... Neznala jsi mojich vzdechů!“ Zašepotal smavý východ:
„Ve Tvých divých vodopádů věkuvěčné tajné dumy, chtěl jsem přenest z Helespontu hravých kaskád vábné šumy.
O růži měl zpívat slavík, vypravovat o harému, Ty bys byla jeho perlou... Nevěřilas slovu mému.“
Povstali ze skalních trůnů čtyři větrů panovníci, v divém sváru rozsápali šumavských hor krasavici.
Zakabonil hrdé čelo Třístoličník chmurou mraků, ale lysá jeho lebka trčí smutně do oblaků.
Cookies on Poetry Cove