Hvozd rozlehlý – pln tajů netušených,
pohřížen sladce v měkký spánek ranní
ve chvíli té, když první paprsk zoře
se přes obrubu kmenů obemšených
do lůna jeho vkrádá v usmívání,
kde drozd, zapudiv včerejší své hoře,
milostnou píseň z plna srdce pěje
a v družných prsou snivý ohlas nítí,
že něhou vše se kolébá a chvěje
v ševelu, vůni procitlého kvítí...
Tím hvozdem v ranním, měkkém polosnění,
jsi ty, můj švarný, jihočeský kraji!
Co zvuků vábných v nitru tvém se tají,
jež nedozrály v mužné písně znění,
jak nářek pouhý splývajíce s retů!...
Co činorodé, blahověstné snahy,
ve prvním teprv, chudém, zimním květu
zde nad šumnými odpočívá prahy!
Ó paprsk jenom ve hvozd zasmušilý,
jen paprsk jeden nadšení a síly!