Soumraku šero snášelo se jemně na Monte Pincio do vonného sadu, v pozadí chmurném andělského hradu velechrám Petrův rysoval se temně
obrovskou kuplí, zpola pohříženou ve zlaté moře záplav červánkových. Na Palatinu, v jasmínových křovích, se ozval slavík písní roztouženou –
touž, kterou teskně rokotával kdysi pod římsou zlatou Neronova domu, jenž rozvalen tam leží pod cyprysy a blýská štíhlých sloupů hlavicemi –
doupěti roveň – spuštěnému lomu, kde ještěr, siné připodobněn zemi, se kmitá jako plachý šotek z báje a mizí, krokům chodce unikaje.
Písčitou stezkou k městu jsem se vracel, vždy v posléz toužné upíraje hledy v sad, jenž se v přítmí piniovém ztrácel, skrývaje ve svém čarosnivém klínu
poprsí vážných pořad sinobledý, jež vztyčeny zde v paměť nehynoucí, těch bohorovných Italie synů, co s písní na rtech, s mečem v paži mroucí
za rodnou zemi žití mladé kladli, když světem všude mrazné ledy jihly a Bůh sám v tužbách svojich nevystihlý myšlének sprchu seslal na kraj svadlý,
jíž vzešla rázem svěží zeleň ducha a ve klas hnala jarých srdcí tucha! Naposled ještě, tmavou nad arkadou, květ obrovitý agave mi kynul,
jenž vzešel právě s první jara vnadou a v uschlém listí v zápětí již hynul. Po bledých stupních mramorových schodů, ulicí tichou krok můj dál se šinul
ku čarovnému živé vody brodu, jenž tryská tu a víří šumnou pěnou, jak by jej ruka prorokova byla na povel boží ze skal vykouzlila.
Fontana Trevi! K zábradlí jsem schýlil, na kámen chladný hlavu unavenou, šplun vody v sluch mi tesknou dumu kvílil, když jako ptáče okraj zprahlých retů
jsem vnořil v paprsk šumných vodometů. Jak nápoj čarný z číše okouzlené, ta krůpěj vlahá v ústa skanula mi a duch můj stíhal po hladině sklené
přeludy švarné, luzných zjevů klamy, k nimž hudbou tesknou tiše přihrávala fontana v měkkém opojivém šumu. Když ruka větrů mlžný závoj svála
s hladiny šeré – odložil jsem dumu, penízek drobný vhodil ve hlubinu, pohřížen ve stín sochy Neptunovy; – a věštbu starou z omšeného klínu
fontana v sluch mi zašeptala slovy: Kdo vodou mojí zrosil ret svůj vlahý, ten v touze žhavé k nim se vrací znovy a nazpět musí v svaté Říma prahy!
Od chvíle on, v luzných vidin tísni, má duše plane neskojeným žárem, jak nitro ptačí rozechvěno písní, jež probouzí se v ní procitlým jarem;
a tužba burná srdce moje jímá: zřít jednou ještě smavý blankyt Říma, jen jednou ještě pomodlit se v šeru pod klenbou Petra, kde tak vábno, milo,
kde jediné se bohu zalíbilo; jen jednou ještě volně, beze směru se zatoulati Italie rájem, kde ples jen, švehol, duhojas a vůně!
a posléz, jako ptáče tažné v letu, unaven sklesnout Trevi nad okrajem a ssáti zase z kyprých jejích retů tu báji snivou, již v svém tají lůně...
Cookies on Poetry Cove