Neděle v advent, první hlučná, slavná. V Marie Scala chrámu svatyň šerou za tichou branou Pavla apoštola hučící davy věřících se berou
a kostelníků ruka neunavná jen stěží zástup rozvlněný zdolá, jenž u vchodu tam burácí a šumí. Jeť dnes den velký. Vítěz bohorovný
dnes Panně svaté pokory hold skromný zde k nohám skládá. – Bleskným žárem hrají démanty třpytné do kytice spjaté, smaragdu brčál, stopen v perel sněhu,
tu tají svůdný zákmit jemné hrany a safír modrý dívčích oček něhu rozlévá měkce po obrubě zlaté koruny, v níž se český granát třpytí
pod aksamitu žhavorudým nachem, jak horká krůpěj, když se v sukno řítí na popravišti v meče kmitu plachém. Od městských valů do chrámu se béře
procesí slavné – papež sám je v čele, z nosítek zlatých rukou úbělovou náměstek mocný, boha, spasitele okénkem žehná klečícímu lidu...
Dokořán chrámu otevřeny dvéře a pod záclonou jejich damaškovou se ztrácí v pestrém, krasohledném vidu strakatá stuha poutě účastníků.
Biskupů mitra, vlečka kardinálů, červená komže, dalmatika bílá, sutana hnědá bosých řeholníků, kabátce pestré, halapartny třpytné
švýcarské stráže, která v bystrém cvalu papeže trůn přenosný obklopila... Marie Scaly oltář osamělý zaplanul v záři světel tisícerých,
jak z večera když tmavým borem kmitne zrosenou travou ve houštinách šerých světlušek roj modravě rozjiskřelý. V kadidla dýmu papež boží máti
korunu vkládá. S vysokého kůru kleštěnců zpěvy tenkým hlasem znějí jak cikady, jež z jara na souvrati vesele v slunci v svižném sboru pějí.
V to bubny, trouby vířily a hřměly a v intrád zvuky slavně zazvučely kantáty v počest Ferdinandu králi. Hlaholte, zpěvy – plným zvukem chvály
ať rozpěje se radost naše mnohá, že v chrámu toho svaté vchází prahy knížete knížat spravedlivá noha, jež pokořila mrzké církve vrahy
v milosti boží síle neskonalé! Aj žebřík, o němž kdysi v rajském snění se Jakobu na balvanovém loži líbezně snilo – zas ve chrámu Skale
dnes k nebi vztyčen; jeho po trnoži, stoupají zase spravedlivých duše, tak, jak je zřel kdys v čárných vidin chvění, sám Bernard světec, když ve zbožné tuše
zasvětil tento stánek Hospodinu... Z koruny již dnes v slavném okamžiku sám velekněz tu obětoval Panně – paprsek lásky milostivě šlehl
a gloriolou osvítil Tvé skráně. Královna nebes, Ferdinande králi, v hvězdného pláště majestát tě halí a přízně boží paprsek blyskotavý
se vznáší s nebes v poddaných Tvých hlavy!...
Cookies on Poetry Cove