Má zemi drahá! – s tajůplným chvěním
Ti hledím v oko blankytné,
zda pod mé písně žhavým políbením
zas odkouzleno procitne?
V pomněnkách se mnou Otaviny břehy
a v rouně květů Blanice,
slavičích písní srdcejemné něhy
Ti šepcí v pozdrav tisíce.
Nač smutna být – nač hlasům kukavice
naslouchat v temné doubravě,
nač slzou vlahou švárné skrápět líce
a hlavu klonit dumavě?!
Již svitá... Hleď! již vroubí rozvaliny
paprsek v nitru pralesa,
bohyně svatá, nehal se již v stíny
a vypni čelo v nebesa!