Na Vltavy šumném prahu nade tříští stříbropěnnou rozvalina s horských svahů shlíží lící skaboněnou.
Lišejníku plíseň šedá kryje stěny obemšelé, parůžky své plavuň bledá po nádvoří kradmo stele.
Drozd tam píseň sladkou tlumí, veverka se v mlází krčí a Vltava teskně šumí úžlabinou v kyprém smrčí.
Co tu zkázek šumných pluje po hladině bystrotoké, co se zlatých bájí snuje po travině perlooké.
Kdysi v dávných věků šeru holá tu jen skála byla, prales hluchý beze směru, kde jen plavá laň se kryla.
Tehdá stopu plaché zvěři stíhal zde kdys Jodok v letu, Jodok, haluz plná květu v pětilistých růží keři.
Honí zde už od svítání v doubraviny šerém klínu, zatím se již soumrak sklání zvolna k loži Vltavinu.
Tu na pusté bílé skále, jež se z vodní tůně zdvihá, netušeně, nenadále vidina se luzná míhá.
Dívka bledá, divné krásy – paprsk slunce na západě – prstem zlatým pohrává si v rusých vlásků čárné vnadě.
Vřetenko hebounkou přízí ve dlani se zvolna plní – oko v snivé dáli mizí a ňádra se sladce vlní.
Kolem ní po skalní srázi, kde mateří douška voní, kůzlat roje bloudí v mlází a rolničkou bravy zvoní.
V bouřné touhy rozechvění pohlížel k ní Jodok mladý, jak tam dumá v sladkém snění plna něhy, plna vnady.
Jak ji slunce přísvit zlatí světic září čílko hale, jak zázračnou boží máti ve Krumlovské katedrále.
Střela klesla z lovčí kuše, štvaná laň se v houšti skryla, ústa mládce v sladké tuše takto tklivě ševelila:
„Sestup, drahá, ke mně dolů, schyl se ke mně milojemně, nakloň srdce mému bolu, sestup, drahá, sestup ke mně!
Buď si plachou lesní vílou, či rusalkou v mlžném hávu, či světicí bohumilou, skloň jen ke mně krásnou hlavu.
Vyslyš, drahá, moje lkání, lásky žár mým šlehá lebem, ó buď mojí do skonání, zaklínám tě peklem, nebem.“
„Budu tvojí“ – odtušila hlasem zvonců dívka bledá, „velím však, by navždy byla sídlem mým ta skála šedá.“
„Stane se, mé švarné dítě, zítra již, má holubice, v práci dá se na úsvitě rabů mojich na tisíce.
‚Dívčí kámen‘ ať se zovou čarovábné síně tvoje, kde nádherou pohádkovou obklopí tě pážat roje;
duch můj v taji lásky žhavé na věky se kochat bude – až i dávno v hrobce tmavé setlí moje srdce chudé.“
Slyší jej a v bouřném dechu živůtek se těsný zdvihá, tak jak dole v divém spěchu vlnka vlnku hravě stíhá.
Slyší jej a slzu roní, ve dlaň bílé čílko sklání, se rtů snivý povzdech zvoní: „Nuž jsem tvou až do skonání!“
Věčný sen již dávno jímá bujarého Vítkovice – po boku mu dávno dřímá – usměvavá krasavice;
ale kouzlo lásky žhavé pučí v šeré hrobky klínu a věsí své zvonce smavé na tajemnou rozvalinu.
Cookies on Poetry Cove