Prostora, vlhkou prosycena plísní, tu pode klenbou omšelou a pustou, ve troskách světa zapadlého dřímá; kol po stěnách se v chmurných řadách tísní
výklenky kryté prachu clonou hustou: popelnic palác je to zasmušilý, Columbarium klassického Říma. Tajemná úzkost hrdlo sevřela mi,
když v podvečerní, čaruplné chvíli, opojen dávné minulosti klamy, překonán kouzlem přítomnosti jaré, jsem v krčmu vešel nízkou, začazenou,
připjatou jako hnízdo v skalní skrýši k mohutným bokům mohyly té staré chudičkou, z hlíny spěchovanou stěnou. Na sťatou hlavu dorického sloupce,
jenž jako stůl tu z černé trčel pažby, uprostřed jizby, postavila číši dívčina v pestrém venkovanek šatu a jako stín zas ve dvorany hloubce
zanikla, krušíc něžnou nožkou v chvatu mosaiku staré, vyvětralé dlažby, z níž chýlil hebkou, jemně tkanou řasu trs tmavosiných Venušiných vlasů.
Zadumal jsem se z duše hloubi celé; čím ohnivěji v číši víno plálo, čím kouzelněji v kobě osamělé dívčino oko podál plápolalo:
tím větší k srdci plížily se dumy; – i bylo mi, jak chodci zbloudilému na křižovatce v pustých pěšin síti; kde zevšad zvěsti hrobové v sluch šumí
a v šeru mhavém, po propasti lemu, bludička žárem blyskotavým svítí. – Práchnivých uren holubince tmavé upjaly na mne důlky slepých zraků
a skulinami kmitly hvězdy žhavé, vzplanuvše clonou tmavostinných mraků. Kol ticho mrtvé – jak by vesmír celý se halil v řízu nezměrného hoře,
jak všecky sny by náhle odumřely a celý svět své siré ve prostoře se změnil rázem v jeden hřbitov pustý, v nesmírný, děsný holubinec hrobů. –
Tu švehol měkký, snivý, zlatoústý, zazvonil zvenčí v osamělou kobu a pod okénkem, v granátovém květu, se pohla větev s něhyplným vzdechem,
jak by tam měkce ret se pojil k retu kolébán snivým adagia dechem. –
Cookies on Poetry Cove