Císař.

Byl jednou císař, mocný pán a vládce zemí spanilých, ten divnou touhou kdys byl jat projíždět říše otců svých.

Zavítal v města, dědiny, neminul palác, bídnou chýž, až křížem krážem probrázdil celičkou zbožných předků říš.

Družina jeho reptala zmírajíc nudou, znavením – tu nenadále octla se pod chmurným státním vězením.

Rezavým klíčem otevřel skřípavá vrata do kořán, šedivou hlavu k zemi až skláněje, starý kastelán.

Pak vířilo to v starých zdech, byl bujný ples a hostina, až svorně pod stůl ulehli císař i jeho družina.

Tu počal náhle divný sen císaři kolem víček hrát, zdálo se mu, že spočívá v kamenném lůně kazamat.

Na hlavu voda kanula s vězení klenby děravé, až mozkem starým k šílení bolesti chvěly žeravé.

Hnout nemoh’ nohou přikutou, ve tmavém bahně utkvělou, a marně plašil krysy hlod v temnotách rukou nesmělou.

Prudčeji krůpěj srčela jak žhavé na skráň olovo, vždy divěj vbodal ostrý zub se v bílé tělo královo.

I prahnul žízní žhavý ret – již lykal vlastní krve nach a plakal, sténal, šílil král v divokých sevřen hlubinách.

Tu se tmavého sklepení skulinou stropu znenáhla svezla se krůpěj bohatá na ústa jeho vyprahlá.

Jak v čarodějném dotknutí ustanul náhle žízně pal, byla to – slza vězňova, jenž v sousedství tam zaplakal.

Procitl císař – klusal dál, ubledlý k smrti, zasmušen; družina s hlavou svěšenou snad měla také divný sen! –