Vždy chtěli tě mít skřivanem
vychudlým, oškubaným,
jenž z rána v mrazu zpívá si
pod keřem šípku planým.
Tvůj pohled byl vždy smutný tak,
jak postřelené laně –
a rád jsi byl, když do houští,
skrýt mohl’s horké skráně.
A přec ta honba divoká –
okříkání a kletí –
když to jen pipne nesměle
na tvojí suché sněti.