Jezero švarné – v šedých skalin lemu
tajemně dřímá v snivých lící vnadě,
jak ve zakletém pohádkovém hradě,
hladina němá bájných vodojemů,
jichž vlny smutné v paprskové šeři
rusalčin povzdech polehounku čeří.
Jezerní stěna z daleka se bělá
a kolem šumí doubravina stmělá,
kde v tmavých buků zádumčivém klíně
ztracené mládí kukavice šedá
voláním táhlým bez ustání hledá
a starý tetřev hýká v kapradině.
Buď vítáno mi v upomínce vděčné,
jezero černé! – na Tvém švarném břehu
jsem prožil snění nejsladšího chvíle,
když zíral jsem v Tvých lící božskou něhu
a nořil ducha v dumy nekonečné,
jež tají se v Tvé hloubi zasmušilé!
Jak z hladiny Tvé vodní růže sněžné,
tak z duše mojí bujně vykvítaly
v pohledu na Tě nejluznější zjevy,
vidiny čárné, hebké tak a něžné,
že k šílení až duši rozehřály
a vtělily se v nejsladší mé zpěvy!
Ba často v snivé zdálo se mi chvíli,
že sám jsem oním bludným lovcem z báje,
jejž kypré rámě usměvavé víly
vlákalo v hlubin křišťálové taje: –
Tak půvaby mne Tvoje okouzlily!
Nuž dřímej sladce v šedých skalin hrobě,
má vzpomínka se stále snuje k Tobě
jak pošumavská, bledá parnassie,
jež drobným kvítkem na Tvých březích nyje.