Bílou děvu zřel jsem kdysi
v čárných vidin duhojase,
k mému loži tichotiše
krokem ze sna plížila se.
Oko její plápolalo,
vášnivý ret smíchem zvonil,
vrkoč vonných, tmavých vlasů
bledé líce moje clonil.
Hlava výhní žhavou plála,
tepna bila v divém tluku,
když mi měkce ovíjela
kolem šíje bílou ruku.
Shasnul paprsk – mrákotami
tísnily se předtuch roje,
že to ruka bílé děvy,
co zatlačí – oči moje.