Na štítu Tater šedý mrak se houpá a rosí jejich krásnou, sněžnou hlavu, v úvalu pleso v smaragdovém hávu, po vlnách jeho vlahý větřík stoupá.
Hluboké ticho šedé stráně svírá, jen svišťů mladé, opuštěné chasy kol znějí časem pronikavé hlasy, pak v hluchých skalách vše zas poumírá.
Jen časem ptáček ve smutné ty kraje zalétá, z hrdla těžké tiskne steny, zobáček noří v povrch vody sklený a prchá, dech ve zpěvných prsou taje.
Tatry se k spánku zvolna ukládají, z hrudi se dere utajené lkání, to vodopády v dáli šepotají, jichž proudy v propasť bezednou se sklání.
Tam nad Lomnicí bledá luna vzchází a zlatou sítí skály obestírá, ze hloubi pleso perly jasné hází, jež ruka větrů tajemná si sbírá.
A větřík tichý nad hladinou vlaje a láká dávnou, tajemnou tu báji, jež od věků se ve hlubinách tají, by oživila kouzlem svým ty kraje.
Hle! skála jedna bránu otevírá, tajemný průvod jí se z lůna sbírá. I tichnou dokola již stráně, bory, když strážců hor těch svaté kráčí sbory.
Postavy vážné ve bělostném šatu, přes tváře jejich mnohé letly časy, vsypavše sněhu na sporé jich vlasy sklopily k šíjím hlavu jejich svatu.
K jezeru sešly posvátné ty sbory a rtové, jež se dosud žalem chvěly, tam k písni velebné se otevřely, i pějí tajemné ty Tater chóry:
O zašlých věcech pějí, kde ty hory ve slavném ještě majestátu stály, kdy volny byly ještě tyto skály a tam, kde rodné, modré šumí bory,
lid volný bloudil, zpíval na svobodě; kdy na posvátném, bájném na Krivani nezlomen lesklý Slavie trůn stával, kolem do kola oni, věrní mani
a nad ním Perun mlatem těžkým mával vztek, úskok vraha drtě ve zárodě; kdy místo zvuků pout a pláče, lkání vonná se oběť k horám těmto nesla,
se slávských retů libé znělo smání a svatá víra v bohy nepoklesla. O bídě pějí, v níž lid této země teď hořké slzy nevolníka stírá,
a opuštěn jak Indů štvané plémě v horách těch zvolna smutně odumírá... A zase pějí, že se jasná zoře tam nad Lomnicí hrdě pozaleskne,
v úsměch se změní Slovákovo hoře a konec bude bídě jeho teskné. Po stráních píseň rozervaných těká a zpět se zase ohlasem k nim vrací,
pak mrtvých divých skalisek se leká a v hluchých slujích opuštěna ztrácí. Tajemný průvod v skály zašel šedé, všude zas prázdno – líce luny bledé
jen v jezeře se udiveně zhlíží, po jehož vlnách větérek se plíží. A Tatry těžký sen svůj dále snějí, jim vodopády v dáli píseň pějí.
Cookies on Poetry Cove