Encyán voněl. Pod nohou
se bořil měkký mech.
Kdos nesl píseň dálavou:
„mne bloudit, bloudit nech.“
A jakby echa vydala
zapadlý dávno vzdech:
„Tralala, trala, tralala,
mne bloudit, bloudit nech.
Má cesta nezná bolesti,
jíž obetká tě klid.
S hor v moře mohu zanésti,
co chce mne poranit.
Nade mnou nízká mračna jdou,
a slunce zasvítí.
Dnes les mi šumí nad hlavou:
věčně se loučiti!
Jdu po horách, po moři jdu.
Týž věčna šum a svit.
Vše vyzvat mohu k odchodu
a všechno opustit!
A jdu. Mne čeká všade žeň.
Mé písně stopuj spěch.
Vzpomínej nebo zapomeň.
– Mne bloudit, bloudit nech.
Jdu v slunce, v bouře zadutí.
Dnů, nocí proudem všech.
Ty nevíš: ruku tisknu ti.
Mne bloudit, bloudit nech.
S hor pramen šumí v údolí, –
já z proudu jeho pil.
Mne cesta moje nebolí,
ni daleký můj cíl.“
Z lesa se píseň ozvala,
vášnivé touhy vzdech.
„Tralala, trala, tralala,
mne bloudit, bloudit nech.“