Pod nízkou zdí, mimo niž chodím denně,
mne dnešní noci zadrh’ hrdlo děs.
To proto, víc než jindy unaveně
že k městu jsem se plížil s polí dnes.
Zvuk žádný k sluchu šerem nedolét’ mi
a nejníže kde větve zacláněly mez,
tu krokem neslyšným se po zdi vplížil ze tmy
nad hlavou mojí číhající pes.
Stín vlhkého a drobivého zdiva
poslední úsměv s mojí tváře smyl.
Jak by v ta místa nevlídná a mstivá
můj celý život rázem vyústil.
Tisíce světel kmitalo se v dáli
zrazujíc město, zahalené tmou.
A všechny zvony jeho vzpomínaly
si teskně, zvolna na samotu mou.
A srdce mé se rozhoupalo s nimi.
V hlaholu zvonů v dávno vzpomínám
a zdá se mi, že za všemi sny svými
v pohřebním průvodu to kráčím sám.