Však k ránu mizí vůně přízrak bledý.
Nevím, kam jde za mrtvým květem svým.
A smutek sochaře mi zbývá naposledy,
jímž ze svých snů se do dne navracím.
Ty, jenž zříš moje sny ve světle denním
s očima dokořán, kde zrak jsem zavřen měl,
sousoší z mramoru, jež ve své ruce měním,
zřít můžeš všechno to, co sám jsem neviděl.
Cos’ čekal jsem v svém mládí od osudu.
Tak měkký úděl, jejž jsem v duši snil.
Kde jiný dostal pluh a vlídnou k němu hrudu,
mým slabým rukám kdosi skály navalil...
Kde jiný vidět moh’, co jeho lán mu vydal,
vysokou úrodu zřel v ranním vzduchu zrát,
já celý život svoje lomy hlídal
a v noci jen moh’ dlátem pracovat...
A nevím ani, kde mám svoji dílnu,
les tajemný svých nejkrásnějších děl.
To vím, že k sochám prací přilnu,
bych nikdy potom víc jich v žití neviděl...
A umdlévám pak noci výčitkami,
výčitkou vůně, která odchází.
Vše vyčítá, co bylo mezi námi,
až tělem mým chlad jitra zamrazí...