Jak toho, jenž měsícem rozstůně se,
s úsměvem v noci bloudí po srázech,
mne moje touha na břeh moře nese,
na samoty mojí měkký břeh.
Mne výčitkami unavila země.
Zřím měkkost moří, horstev v obzoru.
Jak výčitky ty nebyly by ve mně,
já před sebou sám do samoty jdu.
Však zdá se mi, že moře ve své kráse
cos’ vyčítá mi svojí velkostí.
Že každá skála z dálky vysmívá se
mé lidské bídě. Lidské slabosti.
Jak ten, jenž v snu jde nad propastí tmami
a život ztrácí, opuštěn byv snem,
za klidem duše jdu, štván výčitkami,
a v sráz se řítím s hrůzy výkřikem...